Milan Selinger je amatérský sportovec, který se věnuje silovému trojboji se specializací na bench-press. Také jej lze titulovat jako vicemistra Evropy v bench-pressu v kategorii mužů do 105 kilogramů nebo mistra České republiky v bench-pressu v kategorii do 105 kilogramů v letech 2012 a 2013. Náleží mu i takzvaný zlatý hattrick z letošních jarních soutěží, kdy se stal dokonce trojnásobným mistrem republiky. Přestože takové úspěchy vyžadují mnoho úsilí a času stráveného v posilovně, našel si Milan Selinger chvíli, aby zodpověděl otázky Jaroslava Drahoše.
Popište na úvod vaši sportovní disciplínu?
Tento druh sportu nepatří mezi olympijské sporty. Není tolik vidět a zvýrazňován jako právě sporty, které mají nejvyšší vrcholnou soutěž zmiňované olympijské hry. Silový trojboj je sport, v kterém vrcholnou soutěží jsou jednou za čtyři roky světové hry. Bench-press se provádí v lehu na zádech na lavici. Činkaje držena nadhmatem v napjatých pažích, palce kolem činky. Kontrolovatelně se spustí k hrudníku a následuje dynamický zdvih opět do napnutých paží. Stejně jako u ostatních cviků, i u bench-pressu je důležité správné držení těla. Silový trojboj se skládá ze třech disciplín: dřep, bench-press a mrtvý tah.
Foto: archiv Milana Selingera
Kolik let se tomuto sportu věnujete a kdo vás k tomu přivedl?
Bench-pressu se věnuji závodně osm let. Konkrétně k tomuhle sportu jsem se dostal náhodou. Tehdy mě oslovil kamarád Pavel s tím, že by potřeboval parťáka, s kterým by mohl trénovat. Souhlasil jsem a začali jsme spolu chodit trénovat do posilovny. Já jsem toho času už asi sedm let cvičil, ale bez výrazných cílů a převážně jen to, co mi šlo a bavilo mě. V posilovně působil amatérský oddíl s nynějším názvem Powerlifting Jihlava, který je registrován v Českém svazu silového trojboje (ČSST) ve federaci IPF (International Powerlifting Federation = Mezinárodní federace silového trojboje – pozn. red.). Zpočátku mě to moc nezajímalo, ale vše se časem změnilo. Po roce jsem se začal směrovat na disciplínu bench-press. V roce 2009 jsem se účastnil prvních závodů v bench-pressu a o čtyři roky později jsem k tomu přidal další dvě disciplíny a začal se věnovat i silovému trojboji.
Jak musíte dodržovat životosprávu?
U mě se nedočkáte nějakých převratných tipů, jak se stravovat, abych mohl zvedat a přidávat i nějaká kila navíc. Můj jídelníček není nijak záludný a skládá se ze všeho, na co mám zrovna chuť. Snažím se jíst tak, abych se najedl a byl dostatečně sytý a měl tak energii na trénink. Stane se občas, že to s jídlem i přeženu a je mi zle, ale holt takový už jsem a jiný asi nebudu. Nejsem zastáncem diet. Vždy říkám, že v břiše mám schovanou sílu. (smích)
Jaké máte další sportovní ambice?
V budoucnu bych se chtěl stát konkurenceschopným vůči závodníkům na mistrovství Evropy či světa. Věnuji se samostatnému bench-pressu v podpůrném dresu a dostal jsem se svými výkony do elitní skupiny ve váhové kategorii do 105 kilogramů. Rád bych se dostal mezi první osmičku těchto borců a měl tak šanci bojovat o lepší a lepší umístění mezi touto špičkou.
Jaké máte další koníčky mimo tohoto sportu?
Sportu se věnuji po práci, tedy v mém volném čase. Je to pro mě celkem dost náročné. Kromě vlastního tréninku pomáhám i ostatním s přípravou na závody. V posilovně trávím poměrně dost volného času, takže jediné, čemu se v posledních měsících dále věnuji, je plavání. Chodím jednou týdně plavat, a to v den, kdy je posilovna zavřená. Díky tomu mohu pro změnu plaváním trénovat fyzičku a takzvané „kardio“, jak tomu sám říkám. Jinou aktivitu z hlediska sportu bych už asi nezvládl.
Nelitoval jste nikdy, že vaše nasazení a vítězství není na veřejnosti vidět tak jako u profesionálů?
Tímto sportem si nevydělám a věnuji se mu amatérsky ve volném čase až po zaměstnání. Nikdy jsem o tom asi ani nepřemýšlel, jaké by to bylo být profesionálním sportovcem. Dostávat plat za to, že se účastním národních soutěží a reprezentuji Českou republiku i na mezinárodních závodech. Když se nad tím tak zamyslím, tak jsem snad i rád, že jsem amatérský závodník. Není kolem mě tak živo jako u profesionálních sportovců. Dá se říct, že mám klid.
Která prohra vás nejvíce mrzela?
Nerad vzpomínám na mistrovství Evropy v italském Terni. Na závody jsem tehdy jel s ostatními závodníky a cestu jsem měl z poloviny hrazenou svazem. Měl jsem natrénováno na celkem slušnou váhu, a tak jsem byl rozhodnutý ukázat, co ve mně je, a nechtěl jsem svazu udělat ostudu. Nakonec se ovšem závody nepovedly, ze třech pokusů jsem zapsal až ten poslední. Pak se mi vybaví také jeden z národních závodů, kdy jsem byl na mistrovství republiky ve své váze favoritem. Tehdy jsem prohrál asi o 2,5 kilogramu. Nedokázal jsem vůbec zabrat, koncentrace byla po druhém pokusu pryč, motivace se rozplynula a už jsem nedokázal zaútočit, abych vytlačil víc než soupeř, se kterým jsem prohrál.
Jaké máte pocity při vítězství a nad čím přitom uvažujete?
Pokud se mi podaří, že jsem na stupni vítězů, nebo se podaří zvednout to, co jsem trénoval, tak mi hlavou proběhne jen jedno: čas strávený v posilovně, dřina, nadávání a bolest, to vše za tohle stálo. Tohle je ten moment, kdy si uvědomím, že mi to za to stojí a chci pokračovat, dál se snažit zlepšit, postupovat krůček po krůčku dopředu a hlavně se nezranit.
TITULY A VÍTĚZSTVÍ
|
Jak trávíte ten opravdu volný čas?
Ve volném čase rád relaxuji. Mám všeho dost a chci si odpočinout a nabrat zase trochu sil do dalších tréninků. Jsem rád v teple domova, zahraju si nějaké hry na PC nebo si pustím film. Udělám si něco dobrého k jídlu a odpočívám. Občas vyrazím s přáteli nebo se jdu odreagovat do tanečního klubu a dám si nějaké to pivko. Prostě chvilku nemyslet na to, že mě v pondělí opět čeká trénink.
Chtěl byste na závěr ještě něco sdělit čtenářům?
Ano rád. Tento sport je mou součástí, mým životním stylem. V mém srdci je touha něco dokázat. Hraji podle pravidel a jsem šťastný, když se závod vydaří tak nějak podle představ. Ovšem bez podpory naší činnosti od města či kraje by to šlo mnohem hůř. Velmi si této pomoci s kolegy vážíme a děkujeme za ni.
Jaroslav Drahoš